Před pár lety by mě ani nenapadlo, že bych zvládl uběhnout 100 kilometrů v horách v kuse. A co víc, že bych dokázal běžet dnem i nocí bez jediné krize a udržet si optimismus celých 17 hodin nepřetržitého stoupání. Mentální příprava sportovce je disciplína, která mi ukázala, jak lze posunout limity ve vlastní hlavě. Za posledních deset let aktivního závodění jsem si vytvořil mentální strategii, která často vznikala za pochodu v těch nejnáročnějších podmínkách. Výsledkem je ale praktický přístup, který mě doprovází na každém závodě a dovoluje mi udržet čistou hlavu během chvílí, kdy potřebuji podat maximální výkon. A co víc, jsem přesvědčený, že může pomoct komukoliv.
MENTÁLNÍ LABILITA: PRAKTICKÁ UKÁZKA
Na střední škole mě pohltily OCR závody. Naprosto jsem tomuhle druhu sportu propadl. Po vydařené sezóně jsem se odhodlal přesunout do kategorie Elite, mezi profíky. Tou dobou jsem ale neměl vůbec žádné povědomí o tom, co je to mentální příprava sportovce.
(OCR závody, nebo také Obstacle Races, jsou závody typu Spartan Race, Gladiator Race apod. Jedná se o běh v náročném terénu kombinovaný s překážkami, jako je ručkování, přelézání stěn nebo tahání těžkých pytlů s pískem).
Jako mentálně labilní závodník jsem už krátce po startu potkal své staré známé sparingpartnery – stres a nervozitu. Tihle dva se mnou cestovali na každou akci a vždycky čekali připravení hned v první zatáčce. Byl na ně naprostý spoleh. Nevynechali jedinou příležitost, jak mě rozhodit.
Nenáviděl jsem je, byli to pěkní bídáci. Po zbytek závodu jsem kvůli nim řešil jenom svůj čas, pochyboval o vlastní sebehodnotě v každé ztracené minutě a paralyzoval mě strach z každé nepovedené překážky. Slepě jsem se srovnával s každým, kdo běžel kolem, a zoufale si potřeboval dokázat, že do elity patřím. Každý start se pro mě stal dvou až čtyřhodinovým rituálem utrpení, snášení bolesti a obav z nenaplnění náročných očekávání.
Na konci sezóny toho bylo moc. Rozhodl jsem se svou závodní kariéru v OCR definitivně zabalit.
krkonošský prototyp
Zvrat přišel o pár let později.
Krkonošská 50 je náročný běžecký trailový závod napříč Krkonošemi s brutálním převýšením. Nikdy předtím jsem se neúčastnil závodu delšího než 20 kilometrů. Během závodu jsem podvědomě použil něco, pro co jsem později zvolil pracovní označení „Mentální kotva“. Byl to první závod, kde se zrodil můj vlastní systém – mentální příprava sportovce v praxi.
Mentální kotva: Praktická mentální příprava sportovce
Mentální kotva v kontextu sportovního výkonu je v podstatě tvůj osobní „záchranný kruh“ nebo „tlačítko pro restart“. V oboru, jako je mentální příprava sportovce, jde o základní nástroj. Cílem je naprosto se odpojit od rušivých vlivů: diváci, provokace soupeřů nebo špatné počasí pro tebe najednou přestanou existovat. Vidíš jen svůj bezprostřední úkol.
Strach totiž způsobuje, že začneš nad pohyby moc přemýšlet a tvé tělo ztuhne. Kotva tě vrátí do stavu tzv. flow, kde tělo dělá přesně to, co má perfektně natrénované. Mentální kotva je nástroj k opětovnému získání koncentrace – zkrátka základní pilíř, na kterém stojí mentální příprava sportovce.
Představ si to jako v bouři na moři – když loď rozhodí vlny (stres, strach, soupeři), kotva ji udrží na jednom stabilním místě, dokud se situace neuklidní. V praxi je pro mě mentální kotva něco jako předem naučená mantra: krátké, úderné slovo nebo fráze, kterou si řekneš v duchu nebo nahlas.
Neexistuje žádný pevný seznam nebo katalog. Většinu svých manter jsem si vymyslel za pochodu během závodů, anebo v lepším případě v přípravě ještě před startem. Občas jako inspiraci použiji myšlenku z knihy nebo filmu. Hodně mě při tvorbě kotev inspiroval stoicismus. Mentální kotva zkrátka může být cokoliv, co ti pomůže dosáhnout účelu.
STOICISMUS JE tisíce let stará mentální strategie pro zvládání krizí, kterou pro své vedení a boj používali už římský císař Marcus Aurelius nebo filozof Seneca. Je to umění totálně ignorovat věci, které nemáš pod kontrolou (jako počasí nebo soupeře), a stoprocentně se soustředit jen na to, co v danou vteřinu ovlivnit dokážeš – na svůj dech, tempo a reakci. Stoický běžec zkrátka nebojuje s těžkými podmínkami, ale udržuje si chladnou hlavu i uprostřed té největší bouře.
praktická ukázka
I přesto, že neexistuje žádný univerzální manuál, tady je ukázka konkrétních nástrojů z mé osobní výbavy, které považuji za vůbec nejefektivnější:
- Virtuální závod
- Od kofoly ke kofole
- A tak tady seš!
- Absurdní humor
- Dichotomie kontroly v extrému
- Udělej, co musíš, a dovol, ať se stane, co se má stát.
virtuální závod
Mým úplně prvním prototypem mentální kotvy, který jsem podvědomě otestoval právě v Krkonoších, byl Virtuální závod. Nebyla to ještě dokonalá technika, ale fungovala okamžitě.
Představ si, že naskočíš do multiplayerové videohry. Všichni sice běžíte ve stejném čase a na stejné trati, ale ve skutečnosti hraje každý sám za sebe ve svém vlastním vesmíru. Závodníci kolem tebe nejsou nepřátelé, které musíš za každou cenu porazit. To, co kolem sebe vidíš, jsou jen projekce jiných hráčů. Jim nejde o to zničit tebe. Snaží se jen urvat co nejlepší vlastní výsledek.
Tahle kotva mi kompletně přenastavila pohled na lidi na trati. Přestali to být rivalové. Najednou to byli stejní frajeři jako já. Viděl jsem lidi, kteří strašně dřou, nechávají na trati duši a mají úplně stejný cíl – podat ten nejlepší možný výkon, kterého jsou ten den schopni.
Kdykoliv mě v závodě začala ovládat nervozita a touha slepě soupeřit, aktivoval jsem tenhle filtr. Uvědomil jsem si, že kluk, co mě zrovna předbíhá, neútočí na moji sebehodnotu. Běžíme spolu, ale každý sám za sebe. Tento aha-moment mi dovolil okamžitě stáhnout pozornost ze soupeřů zpět k vlastnímu tempu a ego nechat daleko za sebou.
A jak tento improvizovaný prototyp obstál v náročné zkoušce napříč Krkonošemi? Na hobby běžce jsem považoval za naprostý úspěch umístění na 5. místě ve věkové kategorii. Ale snad ještě větším vítězstvím bylo to nadšení a čistá radost ze závodu, kterou jsem tam zažil.
Od kofoly ke kofole
Tuhle metodu jsem vybrousil k dokonalosti na legendární Beskydské sedmičce (B7). Čekalo mě tam přes 100 kilometrů v nohou, šílených 5 500 metrů převýšení a 9 brutálních vrcholů. Byl jsem si jistý, že pokud v takovém závodě udělám tu chybu, že na startu začnu myslet na cílovou pásku vzdálenou téměř 24 hodin v neznámu, moje hlava to okamžitě zabalí. Ten tlak by mě paralyzoval
Základní pravidlo zní: Nikdy nesmíš koukat na vzdálený konec v nedohlednu. Musíš vidět jen úkol, který leží přímo před tebou.
Od úkolu k úkolu. Od kopce ke kopci.
Na B7 jsem pro tenhle účel vymyslel naprosto low-cost, ale geniální vychytávku. Měl jsem v kapse mentální tahák – tři papírky o velikosti 10×20 cm, které jsem místo laminovačky poctivě oblepil průhlednou izolepou, aby přežily můj pot a déšť. Vytáhl jsem ho vždycky ve chvíli, kdy na mě padl sebemenší náznak zoufalství. Na papírcích byla nakreslená mapa závodu rozdělená striktně kopec po kopci. A pod každým vrcholem svítila ikona toho, jaké občerstvení mě tam čeká.
Věděl jsem, že dole pod svahem teče kofola. Ze šíleného stokalometrového masakru se tak v mé hlavě stal úplně jednoduchý závod:
Od kofoly ke kofole.
Když stojíš v noci pod krpálem a víš, že tě čeká hodina čistého utrpení do srázu, nemyslíš na to, že jsi teprve v polovině celé B7. Tvoje realita se smrskne. Tvým jediným vesmírem je ten jeden konkrétní kopec před tebou. A sladká odměna, která tě čeká na jeho druhé straně. Jakmile zdoláš vrchol a napiješ se, teprve tehdy dostane mysl povolení řešit další krok. Nic víc.
Á tak tady seš
Tuhle metodu jsem poprvé v ostrém režimu nasadil před svým prvním grapplingovým turnajem. Věděl jsem, že mě čeká strach z potupné porážky. Místo abych se ten pocit snažil vytěsnit a předstíral, že jsem hrdina, zkusil jsem udělat pravý opak.
Dnes už to dělám před každým těžkým závodem. Vím, že mentální příprava sportovce začíná už v klidu doma. Sednu si na zadek a začnu přemýšlet, co mě na trati nebo na žíněnce potká a jak blbě se budu cítit. Záměrně v hlavě vyhledávám ty staré, nežádoucí sparingpartnery. Jsou to takoví ti klasičtí šikanátoři ze základky – strach, pochybnosti, úzkost. Už předem vím, že u té první zatáčky nebo v prvním kole budou stát a čekat na mě.
Pointa je v tom, že když pak v závodě opravdu přijdou, nezaskočí mě to. Nezačnu se jich bát a nenechám se od nich šikanovat. Místo toho se v duchu usměju a začnu si s nimi povídat:
„Á, tak tady seš. Věděl jsem, že přijdeš. Co ode mě dneska chceš? To tě to fakt ještě baví?“
Místo zoufalého boje s vlastní hlavou tyhle pocity prostě přijmu a začnu je z nadhledu pozorovat jako nezúčastněný vědec. Jakmile strach ztratí moment překvapení, ztratí i svou moc. Už to není děsivé monstrum, je to jen otravný spolužák, o kterém vím, že tam zkrátka bude.
A výsledek na mém prvním grapplingovém turnaji? Moje hlava zůstala naprosto čistá a klidná. Čtyři zápasy, čtyři výhry.
Absurdní humor
Tohle je moje druhá extrémně silná zbraň, kterou jsem nasadil na B7. Optimismus a humor používám jako štít ve většině těžkých situací, ale v Beskydech jsem to musel posunout na úplně novou úroveň.
Na Pustevnách mám v nohou 70 kilometrů, v noci jsem solidně zmoknul a cestou dolů několikrát za běhu upadl do mikrospánku. Moje aktuální situace měla k ideálu asi tak daleko, jako já k olympijskému zlatu. I tak ale nezapomenu na šokovanou reakci mého supportu, který na mě čekal na občerstvovačce:
„Hele, bolí tě vůbec něco? Znáš ty vůbec slovo bolest?“
Pravda byla taková, že mě bolelo úplně všechno – od nehtů na malíčku u nohy až po chlupy na obočí. Jenže místo toho, abych si sedl do kouta a začal litovat své zničené tělo, nějakým zázračným způsobem jsem dokázal objevit svou ultra verzi absurdního humoru.
- Předbíhal jsem stromy a zdravil je: „Zdar, borovice, kolik máš za sebou kiláků?“
- Každý kámen na trati jsem si pojmenoval. Jeden se jmenoval Jaroslav. Hlavně se mě neptej proč.
- Zpíval jsem si nahlas „Jsem hurikán“ a fakt tomu v tu chvíli věřil, i když jsem měl v reálu spíš sílu starého vysavače na „úspornej režim“.
Pointou je, že bolesti na trati neutečeš, ale můžeš ji naprosto utahat smíchem.
DICHOTOMIE KONTROLY V EXTRÉMU
Tohle je ta vůbec nejbolestivější lekce, kterou jsem kdy dostal. Je to příběh, který jsem kromě nejbližší rodiny ještě nikomu nevyprávěl. Občas se mu totiž dá jen těžko uvěřit.
Před pár lety jsme s bráchou vyrazili do Alp. Plán byl jasný: lezení, sluníčko, pohoda a krásné výhledy. Jenže hory měly jiný smysl pro humor. Ve výšce 2 500 metrů nad mořem se během pár minut kompletně změnilo počasí. Z azurové oblohy byla najednou apokalyptická bouřka. Ocitli jsme se přímo na otevřeném hřebeni a blesky kolem nás střílely s přesností unavených stormtrooperů – naštěstí vedle, ale sakra blízko, jen pár desítek metrů od nás.
S vědomím, že jsme v tu chvíli na celém hřebeni ti nejlepší kandidáti na roli bleskosvodu, jsme se skrčili mezi šutry. A přesně v tenhle moment, kdy vám mozek v panice promítá celý život jako zrychlený TikTok, nám sepnulo něco, o čem jsme se později dozvěděli, že se nazývá stoická dichotomie kontroly.
Uvědomili jsem si: „Hele, to, jestli do nás ten blesk práskne, nebo ne, je teď čistě v rukách matky přírody. To neovlivníme. Ale co ovlivnit můžeme, je to, jestli se tady strachy p*sereme, nebo si zachováme čistou hlavu a uděláme maximum pro přežití.“
Udělej, co musíš a dovol, ať se stane, co se má stát.
Tenhle vnitřní klid nám zachránil krk. Místo bezhlavého útěku jsme dokázali v rychlosti postavit improvizovaný přístřešek mezi kameny. Strávili jsme tam sice pár hodin v polohách, které by záviděl i pokročilý jogín, ale udrželi jsme hlavu v chladu. Ve dvě ráno jsme se vrátili k autu totálně vyčerpaní a zmrzlí na kost, ale živí.
MŮJ BRÁCHA JE FRAJER
Kromě téhle ultimátní mentální kotvy jsem si z Alp odvezl ještě jedno zásadní zjištění: Můj brácha je neskutečnej frajer. Není na světě moc lidí, se kterými bych si dokázal představit sedět v křeči pod šutrem, zatímco nad námi hraje bleskové divadlo, a zvládnout to s takovým ledovým klidem jako s ním.
JAK ZKONSTRUOVAT vlastní MENTÁLNÍ KOTVU NA MÍRU
Tady je jednoduchý návod, který používám k tvorbě kotev. Pro mě je to ta nejlepší mentální příprava sportovce, jakou znám.
Možná tě zrovna Virtuální závod nebo Šikanátoři inspirovali, ale nejlíp ti bude vždycky fungovat ta kotva, kterou si vyrobíš ty sám, na míru své vlastní hlavě. Nečekej, až krize přijde. Vyrob si záchranný kruh dřív, než skočíš do vody.
Tady je jednoduchý návod, který používám k tvorbě kotev:
1. Nakresli si myšlenkovou mapu
Vezmi si čistý papír a tužku. Udělej si myšlenkovou mapu a doprostřed napiš název svého závodu. Kolem něj začni bez cenzury sepisovat všechno, co se ti během výkonu bude honit hlavou.
– Z čeho máš největší strach? (Že ti dojde dech, že netrefíš trasu, že ztratíš tempo, že tě předběhne tvůj největší rival?)
- Jací „šikanátoři ze základky“ na tebe čekají? Napiš si ty konkrétní věty, které ti tvoje hlava začne v krizi našeptávat („Nemáš na to“, „Všichni jsou lepší“, „Proč to vlastně děláš?“).
2. Promítni si závod do předu
- Nepředstavuj si jen to, jak s úsměvem dobíháš do cíle. Takhle to nikdy nebude. Tohle není EZO pozitivní varianta. Nasimuluj si v hlavě ten nejhorší možný moment. Tohle je přesně to místo, kde budeš potřebovat kotvu spustit.
3. Na základě toho, co jsi zjistil v předchozích dvou krocích, si navrhni svou kotvu.
Musí to být něco krátkého, úderného a okamžitě proveditelného.
- Chceš verbální mantru? Vymysli si heslo, které odpoví na tvůj největší strach. Pokud se bojíš, že přepálíš start kvůli soupeřům, tvoje kotva může být: „Můj závod, moje tempo.“
- Chceš absurdní humor? Pojmenuj si svůj batoh, své boty, nebo ten nejprudší kopec na trase. Udělej z té hrozby komickou postavičku.
- Chceš technický minimalismus? Připrav si větu, která ořeže situaci na kost: „Krok za krokem. Jen levá a pravá.“
4.Nabij ji v tréninku
Kotva ti v závodě nepomůže, když ji použiješ poprvé až na trati. Musíš ji „nabít“ – vytvořit si v mozku podmíněný reflex. Když na tréninku běžíš těžký interval, laktát ti stříká z uší a ty už nemůžeš, přesně v tu chvíli v duchu aktivuj svou novou kotvu. Řekni si to slovo, představ si ten obraz.
MENTÁLNÍ KOTVA 2.0
Mentální kotvu jsem za poslední roky podrobil drsnému testování v těch nejnáročnějších podmínkách napříč různorodým prostředím. Je potřeba si ale uvědomit, že žádná kotva nefunguje věčně. To, co mi fungovalo v Krkonoších před čtyřmi lety, už mi teď nic neříká. Zjistil jsem, že nástroje, které mi pomáhaly dřív, se mnou po pár měsících už nemusí spolupracovat. Jak se časem mění náš charakter, mění se i způsob smýšlení – a tak je potřeba vnitřní mentální software neustále aktualizovat.
Stejně tak platí, že neexistuje univerzální kotva pro všechna prostředí. Kotva, která mi pomohla s HYROXEM, pro mě byla nepoužitelná při grapplingu. Běžecká kotva je zase k ničemu pro bojové sporty a kotva z bojových sportů absolutně nefunguje při dálkových přechodech nebo lezení po skalách.
Nezbývá tedy jiná možnost než ze sebe udělat pokusného králíka, otevřít si privátní laboratoř a rozjet nikdy nekončící pokusy sám na sobě.
ABSOLUTNÍ GAME CHANGER
Za tu dobu, co jsem začal používat strategii mentálních kotev, jsem vypozoroval obrovské zlepšení stability svého výkonu. Na turnajích a závodech se mi daří dosahovat lepších výsledků a udržet si poměrně vysoký nadprůměr napříč sportovními odvětvími. Mimo samotný výkon ale vidím obrovský rozdíl i ve svém vztahu k závodění. Stres, obavy a strach vystřídalo do velké míry nadšení a radost z výkonu – nehledě na to, jestli dopadne skvěle, nebo příšerně.
O své poznatky jsem se podělil s kamarády a mám radost, že spoustě z nich reálně pomohly. To je také hlavní důvod, proč jsem se rozhodl tento systém poslat dál do světa.
Závěrem je potřeba dodat, že jako všechno ostatní, i mentální kotva je dovednost, která vyžaduje trénink. Bude to chtít hromadu selhání a neúspěchů, než se ti podaří přeprogramovat celý mentální software. I po desítkách let v soutěžním prostředí na trati neustále potkávám své staré známé šikanátory ze základky. S tím rozdílem, že občas už dokážu natlouct já jim. A to je docela příjemná změna.
Ve svém tréninkovém přístupu se proto snažím vedle fyzické kondice předávat i tu mentální. Zvládání stresu a pevná disciplína jsou totiž stejně důležité – silné tělo bez silné hlavy v boji vždycky selže. Mým cílem je pomoct ti najít cestu, která z tebe vytvoří jak fyzicky, tak mentálně odolného atleta. Pomohl jsem spoustě lidí zvládnout jejich první extrémní závod nebo překonat frustraci ze stagnace. Napiš mi a můžeme začít makat na tvé přípravě. Provedu tě celým procesem krok za krokem. Přesně tak, jak to dělám já.